Reakce NKÚ na článek "Korupce je u nás přehlíženým zlem" uveřejněný v Literárních novinách 26.10.2009
REAKCE NKÚ – 26. října 2009
Tvrzení uváděná v níže uvedeném článku se nezakládají na pravdě. Má paní redaktorka pro svá konstatování, že prezident NKÚ utrácí ze státních peněz hlava nehlava nějaké důkazy? Prezident NKÚ neobývá dvousetmetrový byt s uváděným nájmem a nedisponuje třemi služebními vozy. Vedení NKÚ prezidenta NKÚ nekritizovalo, Vámi uváděné „údaje“ nenajdete ani ve zprávě poslanců z kontrolního výboru poslanecké sněmovny.
Pro objektivní pohled si dovoluji doporučit přečíst tato vyjádření: http://www.nku.cz/scripts/detail.php?pgid=85.
Ani konstatování týkající se pronájmu budovy nejsou ničím podložena. Z jakého zdroje čerpá autorka při porovnávání tržního nájmu v dané lokalitě? Nájemné za pronajímané prostory je naprosto srovnatelné s podobnými prostorami a bylo určeno na základě nejnižší nabídky. Jak autorka došla k tvrzení, že NKÚ měl na výběr ze dvou státních budov?
Bohužel jsem ze strany Literárních novin nezaznamenala žádné dotazy k danému tématu. V případě, že by tomu tak bylo, velmi ráda vznesené otázky zodpovím. Článek je v jistých pasážích pouhou kopií již napsaného, nepravdivého.
Vzhledem k tomu, že NKÚ nebyl dán žádný prostor pro vyjádření, což se v objektivní žurnalistice předpokládá, považuji ho za vysoce neprofesionální. Je smutné, že se objevuje v periodiku, jako jsou Literární noviny.
Bc. Radka Burketová
tisková mluvčí
Nejvyšší kontrolní úřad
Plné znění článku "Korupce je u nás přehlíženým zlem":
Literární noviny, 26.10.2009, rubrika: Domov, autor: Alice Olbrichová
Evropský průzkum o podvodném jednání a korupci ve firmách nastavil Česku nelichotivé zrcadlo.
Ekonomická krize nutí podniky šetřit, kde se dá, ale výdajů na úplatky se úsporná opatření rozhodně nedotknou. Více než polovina firem v Evropě – 55 procent – očekává, že korupční chování v průběhu hospodářských problémů vzroste. Tak zní poselství z průzkumu o podvodném jednání a korupci ve firmách 22 evropských států, který letos uskutečnila auditorská firma Ernst and Young. Sám poznatek možná není až tak překvapivý. Pozoruhodné však je, že nejméně iluzí o etickém jednání firem ve špatných časech mají právě zaměstnanci podniků v České republice.
„V kouzelnou moc úplatku při získání nové zakázky věřilo v Česku 43 procent dotázaných zaměstnanců velkých soukromých firem. V evropském průměru o tom bylo přesvědčeno jen 25 procent pracovníků,“ říká Tomáš Kavka z Ernst and Young, který se na průzkumu v České republice podílel.
„Platilo přitom, že čím víc na východ, tím byla role úplatku pro přežití firmy významnější,“ zdůrazňuje Kavka. Obdobně jako my dopadlo Rusko se 44 procenty dotázaných. Naopak ve Velké Británii jich věřilo ve spásnost úplatku jen 14 procent. Čeští zaměstnanci navíc rozhodně nechovají přehnanou důvěru v morálku svých šéfů. Rozdíly mezi ostatními státy a Českem jsou přímo propastné. Průzkum ukázal, že jen 13 procent zaměstnanců u nás si myslí, že vedení společnosti se za všech okolností chová čestně a poctivě. V ostatních zemích naopak na bezúhonnost vrcholných ředitelů v průměru spoléhalo 82 procent dotázaných.
„Za těchto okolností není žádným překvapením, když 80 procent českých zaměstnanců v průzkumu volalo po přísnějším trestání vrcholného managementu za korupční chování,“ shrnul výsledky průzkumu Tomáš Kavka. Souhlasí sice s tím, že úplatkářství není v naší zemi novinkou, avšak zhoršená ekonomická situace nemorálnímu jednání nahrává. Vrcholné vedení totiž snáze vysvětluje korupci jako přijatelnou, když jde o prospěch firmy. Náklady na průzkum hradila sama společnost Ernst and Young, která ho považuje za službu veřejnosti.
Symbolické tresty
Výsledky průzkumu jsou alarmující, ale boj s nešvarem korupce v české praxi je zcela bezzubý. Právník Michal Moroz ze Sdružení bezpečnostních manažerů ASIS International marně pátrá v paměti, když se ho ptáme, kolik úplatkářů z podnikatelského prostředí už u nás skončilo za mřížemi.
Není to sice tak, že by české soudy za korupci netrestaly vůbec, ale viník zpravidla vyvázne s podmíněným trestem nebo s pokutou. Nahrává tomu fakt, že se firmy snaží odhalenou korupci ututlat, aby jim to nepoškodilo pověst v očích veřejnosti. Nakonec si Michal Moroz vzpomene na nedávný případ, kdy přistižený úplatkář odešel od soudu s peněžitým trestem ve výši 150 tisíc korun. Moroz se zabývá zejména úplatkářstvím v malých domácích firmách. Situace v nich není o nic lepší než ve velkých společnostech. I v těchto případech ale končí odhalená korupce ve vlastních řadách trestním oznámením jen zřídkakdy.
„Většinou to skončí tím, že přistižený viník dostane výpověď po vzájemné dohodě a k tomu ještě několikaměsíční odstupné. Firma se ho elegantně zbaví, protože soudy se táhnou,“ přibližuje obvyklý postup Moroz. Propuštěný pracovník navíc odchází s dobrým posudkem, byť byl ve skutečnosti vyhozen z práce kvůli nekalým praktikám.
Hlídač státního rozhazuje z eráru
David Ondračka z nevládní protikorupční organizace Transparency International má zato, že vše začíná nefungující kontrolou veřejných peněz. „Jak mají být kontrolní instituce nezávislé, když jsou v jejich čele lidé, dosazení podle stranického klíče. Začíná to u různých mediálních rad a končí Nejvyšším kontrolním úřadem,“ poukazuje Ondračka na současnou kauzu předsedy NKÚ Františka Dohnala. Bývalý zástupce hejtmana kraje Vysočina František Dohnal (KDU-ČSL) stojí v čele instituce, která má hlídat toky veřejných financí, sám však utrácí ze státních peněz hlava nehlava. Poslanci z kontrolního výboru parlamentu i samo vedení NKÚ kritizují Dohnala, že obývá dvousetmetrový luxusní služební byt, za který úřad měsíčně platí nájem 70 tisíc korun. Kromě toho Dohnal disponuje třemi služebními vozy, z toho dvě jsou drahá BMW. To ale není všechno.
Dohnalovým kritikům nejvíc vadí, že NKÚ přesídlil z vlastní budovy do pronajatého objektu, jehož vlastník má přímou vazbu na finanční společnost PPF. Za nájem kanceláří platí NKÚ soukromému majiteli čtyřikrát víc, než by bylo tržní nájemné v dané lokalitě. NKÚ měl přitom pro své sídlo na výběr k dispozici dvě budovy v majetku státu. Nejvyšší kontrolní úřad se zmítá ve vlastních problémech v naprosto nevhodnou dobu.
„Blíží se promlčecí doba nejzávažnějších hospodářských kauz z 90. let,“ upozorňuje tajemník viceprezidenta NKÚ Michal Pleticha.
Česká pobočka Transparency International je korupčním prostředím tak znepokojená, že to Davida Ondračku přimělo k napsání otevřeného dopisu předsedovi vlády Janu Fischerovi. V něm například navrhuje, aby stát konečně zavedl slibovaný informační portál na internetu o poskytovaných dotacích. Občané by se na něm mohli veřejně informovat, kdo žádal o dotace, komu byly poskytnuty, v jaké výši a na co.
„Ministerstvo financí se takové veřejné evidenci brání s poukazem na obchodní tajemství,“ vysvětluje Ondračka, proč až dosud byly marné všechny pokusy dopídit se, jak bylo s dotacemi naloženo a zda je náhodou nečerpali sami státní úředníci.
Dolary do nepravých kapes
Transparency International v minulých dnech vydala spolu s Ernst and Young „Globální zprávu o korupci 2009“. V ní odhadla, že díky úplatkářství a korupci si politici a členové vlády v rozvojových zemích a státech s tranzitivní ekonomikou přijdou na 20 až 40 miliard dolarů neoprávněného prospěchu ročně. Zmíněné zlo má na svědomí například omezený přístup k vodním zdrojům ve Španělsku, vykořisťování dělníků v Číně nebo hroucení nekvalitně postavených domů v Turecku.
Jinou formou korupce je podplácení při získávání zakázek, kdy úplatkáři vyřadí ze hry až pětinu svých konkurentů. Další podobou je zatajování části firemních zisků vlastníky většinového podílu akcií. Například v Rakousku, Itálii, Mexiku nebo Turecku jde tímto způsobem většinovým vlastníkům do kapes až třicet procent zisku. Odhad za Českou republiku a Brazílii hovoří dokonce o 60 procentech.
Transparency International se v letošní zprávě o korupci soustředila také na zmapování lobbismu, jak skryté formě nátlaku na zastupitele nejvyšších sborů. Rozměr byznysu dokládá na příkladu USA, kde na každého zákonodárce připadá pět lobbistů. Náklady lobbistických firem na každého legislativce odhaduje Transparency International na 200 tisíc dolarů.
Ještě více lobbistů krouží kolem poslanců Evropského parlamentu. V Bruselu je registrováno 2500 lobbistických organizací s 15 tisíci lobbisty. Na každého ze 736 současných europoslanců tak vychází zhruba dvacítka lobbistů.
„Sami lobbisté při registraci v Bruselu namítali, že legální lobbing není korupce, ale že jde o způsob prosazování odborných zájmů,“ namítá Šárka Laboutková, která na Technické univerzitě Liberec přednáší v hodinách ekonomie studentům o lobbingu.
Hlavní úskalí pokažené pověsti lobbingu vidí v tom, že u nás tato činnost není regulovaná žádnými pravidly. „V Evropě zatím uzákonily pravidla lobbingu pouze čtyři státy a my mezi nimi nejsme“, uvedla.