Lubomír Voleník - provází nás i deset let po svém odchodu
Dne 5. 6. 2003 nás opustil první prezident Nejvyššího kontrolního úřadu JUDr. Lubomír Voleník. Rádi bychom si tuto významnou osobnost připomněli ve vzpomínkovém textu prvního viceprezidenta NKÚ PhDr. Václava Peřicha i několika fotografiemi z jeho života.
Byla sobota večer 10. července 1993, poslední jednací den Poslanecké sněmovny před parlamentními prázdninami. Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, již byl účinný desátý den, ale lidé v jeho působnosti se ještě nemohli pustit do pravidelné práce, protože k jejímu rozběhu bylo zapotřebí zvolit alespoň deset členů Nejvyššího kontrolního úřadu. Dva dny před tím jmenovaný první prezident NKÚ JUDr. Lubomír Voleník tráví většinu dne v sídle Poslanecké sněmovny, trpělivě vysvětluje naléhavost situace, vyjednává s funkcionáři sněmovny i s jednotlivými poslanci, uklidňuje a povzbuzuje některé kandidáty pro volbu. Asi jediný člověk, který byl schopen dosáhnout potřebné volby tak, jako byl ve středu předtím jediným člověkem způsobilým získat důvěru sněmovny pro vedení nově a nesnadno ustaveného NKÚ. A dokázal to - nedlouho před půlnocí bylo deset členů NKÚ zvoleno, Lubomír Voleník se mohl pustit do díla se vší svou příslovečnou vervou...
Jeho cesta životem byla od mládí zápasem s mnoha těžkostmi. On však vždy věřil, že dobré stránky života mohou mít navrch a rozhodl se nasadit všechny síly, aby to dobré mohlo mít poslední slovo navzdory okolnostem. Byl to strhující příběh, na prahu dospělého života se vrací z vojenské služby s mučivou a i do budoucna zlověstnou nemocí. Nachází však podporu u svých blízkých a obětavou partnerku, s níž otevírá novou budoucnost a zakládá rodinu. Nemoc se zhoršuje, v sedmadvaceti letech je mu přiznán invalidní důchod, ale on se nevzdává a s všestrannou podporou svého rodinného zázemí absolvuje právnickou fakultu. Začíná působit jako podnikový právník, ale jeho záběr je mnohem širší - pomáhá řadě lidí v jejich nesnázích, zapojuje se do občanských iniciativ tehdejším režimem nevítaných. Těžkosti jsou pro něho výzvou, možnost být v činorodém prostředí posilou.
Je jen přirozené, že tohoto obětavého a statečného člověka chtěli mít lidé z jeho okolí v parlamentu. On sám posty nikdy nevyhledával - nejrůznější svízelné úkoly si spíše naopak vyhledaly jeho... V neopakovatelném ovzduší prvních fází transformace byl velmi často právě on tím, kdo v souhře trpělivého hledání a pronikavé intuice vyhledal v parlamentní knihovně přesně ty zdroje, s jejichž pomocí se zablokovaná diskuse mohla pohnout z místa. Není vůbec náhodou, že právě dr. Voleník byl zpravodajem návrhu zákona o rozdělení federace a že si získal velký respekt v dohodovacím výboru pro nalezení úprav potřebných k přijetí tohoto zákona. Vždycky mířil k podstatě úkolu, který volal po řešení. Nebylo to jiné ani v situaci, když se před dvaceti léty blížil počátek platnosti tehdy nového zákona o NKÚ a hrozilo nebezpečí, že tato nově vzniklá instituce nebude moci v období parlamentních prázdnin zahájit své působení. Díky své důvěryhodnosti se stal jejím prvním presidentem a mohlo tak dojít k situaci popsané v úvodním odstavci. Málokdy se podaří, aby se podobné dílo mohlo rozvíjet s tak vyváženou rozvahou a rozhodností, s jakou uměl dr. Voleník vést NKÚ k náležitému postavení tohoto úřadu jak mezi českými ústavními orgány, tak v mezinárodním společenství nejvyšších kontrolních institucí.
Měl ještě další vzácný dar své osobnosti, totiž nestrannost úsudku, která se vůbec nevylučovala s určitostí vlastního přesvědčení. U něho bylo snadné uvěřit, že je potřebné důkladně prověřovat právě to, co se domáhá našich sympatií, že poměřování s přijatými pravidly pomáhá nejen občanům, ale i samotným orgánům veřejné moci. Nestrannost jako víra, že poctivé zkoumání je cestou k pochopení nejrůznějších rizik a nástrah a tedy i cestou k východiskům. Toto své přesvědčení dosti zásadně uplatňoval i ve vnitřním životě NKÚ a neměl to zdaleka snadné, vždycky se najdou lidé radikálnější a naopak přizpůsobivější; spory o správné vyhodnocení zjištěných nálezů často vůbec nebývaly ctihodným hlasováním, ale vášnivou diskusí. Dr. Voleník v takových situacích vždy dával přednost přesvědčivosti a důvěryhodnosti stanoviska před extenzivními úsudky, jaké mívají v oblibě média.
Proto nás právě před deseti léty tak hluboce zasáhla zpráva o jeho náhlém úmrtí v průběhu pracovní cesty do Dánska. Byla to veliká rána samozřejmě pro všechny jeho blízké i pro ty, kdo měli možnost s ním pracovat, ale nejen pro ně. Zasaženi byli také všichni ti mezi širokou veřejností, pro něž představoval povzbuzení a ujištění o hodnotě slušnosti či statečnosti. Také proto mu byl udělen prezidentem republiky in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka, také proto na něho často vzpomínáme a snažíme se připomínat si, jak by v našich nejrůznějších nesnázích postupoval on, před čím by nás varoval a čím by nás povzbudil.